Dostaly se nám do rukou historické dokumenty, které mapují výrobu osiva trav u pěstitele Františka Hoferka z Lešné č.p. 24. (krátká prezentace na našem facebooku: )
Díky jeho vnučce Kristýně Pšenicové můžeme nahlédnout do dokumentů, které svým pěstitelům zasílala Zemská výzkumná stanice pícninářská a travinářská v Rožnově pod Radhoštěm a následně Ústav travinářský v Rožnově.
Paní Kristýna vypráví:
Od maminky, Jitky Valáškové, jsem zjistila, že se dědeček věnoval pěstování tzv. traviček jako jeden z přivýdělků při svém sedlačení.
Děda František Hoferek se narodil v Lešné a zemědělstvím se živil od mládí. Nejprve jako domkař, poté hospodařil na polích svých i propachtovaných už jako sedlák.
Po roce 1948 byl několikrát nucen vstoupit do družstva, čemuž se vyhýbal až do roku 1956, kdy mu zvýšili odvodové dávky, na které neměl kapacitu ani v polnostech ani v chlévech. Jednou se veřejně vyjádřil, aby si to všechno choval sám Zápotocký. Byl udán a zavřen v Uherském Hradišti. Maminka vzpomíná, že o tomto nikdy doma nemluvil. Jen do konce života doslova nenáviděl drhnutí peří, z čeho usuzujeme, že tímto ponižováním chtěl režim donutit živnostníky, sedláky, aj., aby se podvolili.
Děda do družstva nakonec vstoupil a byl dokonce jeho prvním předsedou. Oficiálně se tato skutečnost neuváděla, právě pro jeho politický škraloup. Já si z dětství pamatuju maminčino vyprávění a vzpomínky. Vyprávěla o koních, které museli po znárodnění dát na jatka, o nové mlátičce, kterou rodina splácela ještě mnoho let, i když v JZD Obránců míru v Lešné byla již dávno rozbitá. (Tak trochu asociace Františka ze seriálu Všichni dobří rodáci, ale podobných osudů bylo mnoho.) V roce 1969 mu emigroval prvorozený syn do Kanady, takže se mu politický profil ještě "vylepšil".
Děda byl a po celý život zůstal lidovcem. Často se setkávám s názorem, že šlo o lidi, kteří s režimem souhlasili, ale chodili do kostela. Osobně si myslím, že byl člověkem rovným. Nepřísluší nám nikoho soudit, protože doba padesátých let byla skutečně zlá.
Moje vzpomínky na něho jsou hlavně o té dřině na zahradě, jezdili jsme do Lešné víkend co víkend z Ostravy. K domu měl cca hektar, kde třetina byl sad, třetina louka (kde jsem o prázdninách musela sušit seno, což mě fakt nebavilo, a také jsem toto místo zastavěla domem, abych po letech obnovila sad a udržovala značně zmenšené pole) a třetina zmíněné pole, kde se do revoluce pěstoval vyhlášený lešenský zimní salát do výkupu.
Dědovi nechyběl podnikavý a podnikatelský duch. Maminka mně vyprávěla o tom, že paní, která se podílela na výzkumu salátu Humil (Milena Hu… nevíme, jak dál) oslovila právě dědu, aby zmíněný Humil vysel, zasadil a otestoval. Hlávky prý byly velké a tvrdé jako zelí.
Byl aktivní zahrádkářem v obci. Zážitkem pro nás bylo přehazování "lesek" s hruškama nebo trnkama v sušárně zahrádkářů, kde se mimo jiné pekly také vyhlášené frgále s tvarohem dovnitř.
V důchodovém věku nějakou dobu pracoval ve stolárně a byl také velmi aktivní v průvodcovské činnosti pro Čedok a Rekreu. Téměř do konce života jezdili s babičkou Helenou do Rožnova pod Radhoštěm "do trhu" s výpěstky (také skvělý prázdninový zážitek). V tomto pak pokračovali donedávna i moji rodiče, kdy hlavně mamka zdědila lásku k zemědělství. Oba rodiče ještě nyní ve věku 74 let na to pole aktivně zaběhnou, obzvláště jsme hrdí na česnek, kdy se sadba u nás dědí už více než 80 let.
Děda zemřel 21. listopadu 1988, revoluce se nedožil, ale věřím, že by byl pyšný.
Mně osobně venkovní práce moc nebaví, ale před rokem jsme s manželem spustili takový malý podnikatelský projekt a sice sušíme zeleninu z české produkce. "A protože sušíme s láskou, dali jsme zelenině jméno". Právě František, Jitka a Josef byly první a dle mě nejlepší směsi, které jsme vymysleli. Za sebe jsem tak chtěla vzdát jakýsi hold svým předkům.
(Odkaz na projekt - Sušíme s láskou zde: Sušená zelenina) ...
více
+420 571 656 651 